Část třetí (To, co zůstane, str. 167 - 252)

Zde můžete diskutovat události celé knihy a zejména třetí části. Nic není považováno za spoiler. Pokud jste knihu nečetli, vstupujete na vlastní nebezpečí. Zhodnoťte knihu, vypište pocity, zařaďte do kontextu, srovnejte ji s jiným dílem, cokoli budete chtít.

Osamělost prvočísel je hrozně těžko uchopitelná kniha, kterou nelze snadno shrnout do pár slov. Odnáším si z nich tolik pocitů a přesto, že je většina negativní, v tomto případě je to dobře. Protože v Osamělosti zkrátka není jediná postava ani situace, která by vyvolala hřejivé emoce a vlastně ani pousmání. Je to kniha plná bolesti, deprese, samoty, prázdnoty, bezmoci a neochoty zbořit bariéry dobrovolně zvolené osobní izolace.

Konec je otevřený a vlastně nevíme, co přesně se stalo Alici, jak dlouho ležela ve sněhu, než ji někdo našel a co měl znamenat úplný závěr. Uzavření smyčky, to chápu, o tom celá kniha je, nicméně co dál? Nebo se jí to všechno jen zdálo? Snad by si proboha nikdo nevysnil tak neskutečně smutný osud.
Ani u Mattia jsme vlastně nedostali uspokojivé vysvětlení toho přešlapu, který nasměroval celý jeho život. Ztratila se Michela a někdo ji našel aniž by se snažil dopátrat jejího původu a vychoval ji jako vlastní? Zmizela prostě beze stopy, odplavilo její tělo voda?

Propojení hlavních postav mi přišlo celkem uvěřitelné a doufala jsem v nepatetický konec, kterého se mi vlastně dostalo. Kdyby si po těch letech uvědomili, že patří k sobě, asi by to nepůsobilo správně.

Během čtení mě neskutečně frustrovalo, to jak kolikrát stačila jedna věta, která by opět zvrátila běh celého jejich života. A oni věděli, co mají vyslovit, jen se zkrátka rozhodli tak neučinit. Bůh ví proč.

Teorie prvočíselných dvojčat je zajímavá a líbilo se mi její zasazení do příběhu skutečných lidí.

Myslím, že to byla moje první italská kniha a byla úplně jiná, než bych čekala. Musím si urovnat myšlenky a těžko říct, zda budu schopna napsat recenzi, protože tyhle osobité knihy, které pro každého mohou znamenat něco jiného se hodnotí opravdu těžko. Zapůsobila na mě a zůstane ve mě. To je jisté.

Bylo to nádherné. Já jsem tak nadšená, a trochu smutná a hlavně naprosto plná nejrůznějších myšlenek!!
V poslední části sledujeme, jak Mattio učí na vysoké škole a Alice fotí a trápí se ve vztahu s člověkem, kterého nemiluje. Mattio žije ve své všednosti přednášek a telefonátů s rodiči. Jediným rozptýlením snad za celých 9 let se jedné noci stane Naďa.
Alice žije po boku Fabia, u kterého se domnívá, že jí natolik miluje, že jeho láska vystačí i za tu její. Soužití s ní ale není jednoduché. Alice stále víc upadá do svého problému s anorexií, což se odráží na určitém normálním fungování ženy - nemenstruuje, snaha o dítě je marná. Sledování Fabia a Alice navzájem bylo opravdu šílené. To, jak vyhazovala hygienické potřeby, dělala falešné čárky, ... Alespoň někdo na ten problém následně ale upozornil!! Bohužel to ale nic nevyřešilo. Maximálně jejich chabé soužití. A scéna v kuchyni??
Hrozně se mi líbil ten moment, kdy je Alice u nemocnice a vidí dívku (Michele?). Je otázka, jestli viděla, co bylo popsané, nebo její zdravotní stav způsoboval nějaké halucinace.
Každopádně neváhala a zavolala Mattia zpátky domů. Ten závěr byl dokonalý. Snaha vrátit se do zaběhnutých kolejí, Mattio přesně věděl, co má udělat, stejně jako většinu knihy, ale nebyl toho schopný, když se rozhlédnul kolem sebe (ať už doma, nebo u Alice), necítil se jako doma, už tam nepatřil, proto s Alicí onu jejich neviditelnou hranici opět nepřekročil a vrátil se do všednosti svého života na severu, možná i s příslibem určitého vztahu s Naďou.
Alice mu o své domněnce nakonec neřekla, věděla, že spolu nedokáží být a nechtěla ho doma držet násilím na základě vykopané minulosti. A to se mi líbilo. I ona tak zůstává sama, ale silnější, už nikoho nepotřebuje, dokáže vstát.
Líbilo se mi přirovnání k prvočíslům - dvojčatům, tak stejná, přitahovaná k sobě, ale přesto předurčená žít v osamění.
Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, je krásná a smutná zároveň a rozhodně ve mně zůstane taky.

Nerozumím tomu, jak se Fabio mohl držet zuby nehty vztahu, který byl od počátku postavený na lži. Jak mohl jako lékař tak dlouho (záměrně) přehlížet co dělala jeho žena. Ona byla fakt případ pro psychiatra a bylo to už jen o to ji čapnout a prostě jí pomoci, i když nechce. Ona byla v podstatě sobec, protože neničila život jen sobě. Hledám v sobě pochopení, ale nacházím ho sotva špetku. Divím se, že mu nebouchly saze už dřív a že opravdu ignoroval očividný problém. Neříkám, že to, že jí vysypal rýži na hlavu a opustil ji bylo správné, ale komu není pomoci...
Mattiův návrat na sever bez toho finálního kroku přes neviditelnou hranici byl očekávaný a nechtěla bych, aby to skončilo jinak. Oni k sobě nepatřili, i když si možná dlouho mysleli, že třeba jo. Oni ale potřebovali tu sudou číslici mezi nimi....
Jestli viděla Michele, to je opravdu otázka, možná bych byla ráda, kdyby byla tahle linka ještě trochu rozvedená

Mas pravdu, Fabio mel zakrocit driv a razantne, temhle lidem asi jinak nepomuzes.
Mattio a Alice k sobe nepatrili a jsem taky rada, ze z toho autor neudelal happy end, to by se tam vylozene nehodilo.
A s Michele - na jednu stranu bych chtela vedet, ale na druhou mam tohle nevedomi v knizkach rada. V normalnim zivote ne, musi to byt pro ty lidi hrozny, kdyz nevedi..