Nula - čtyři (str.9 -221)

Zde si prosím pište pouze o událostech z prvních 221 stran knihy Nic z této části nebude považováno za spoiler.

I přes dlouhé cestování vlakem, nebo možná právě díky němu, jsem se dostala k prvnímu mezníku našeho debatování o další knížce a já už se teď těším, co na to řeknou ostatní, protože já si o tom chci s někým povídat
Nejdřív tak obecně, moc se mi líbí, že se střídají větší celky z různých let, začínáme v roce 1944, poté se vracíme a po nějakém čase do něj opět vstupujeme. Mám tenhle způsob ráda, člověk si různě domýšlí a je zvědavý, jak se k tomu, co je "nyní" vlastně došlo. Zároveň mě udržuje v určitém napětí střídání kapitol o Marie-Laure a Wernerovi, které jsou zase občas proložené někým jiným, ale neméně důležitým. Jediné, co mě asi zarazilo, je to, jak část Jedna začíná někde 10 let před rokem 1944, ale čas v ní letí neskutečně rychle, trochu jsem se bála, že si tím k postavám nevytvořím vztah, jaký bych chtěla. To by asi tak bylo ke způsobu členění. Celkově je styl hodně čtivý, což dělají i krátké kapitoly, celkem velká písmena - člověk jen otáčí a otáčí.
Nebudu asi úplně do detailu psát děj, spíš nad čím si přemýšlím apod.
Když jsme vlastně hned na začátku viděli, že Marie-Laure svírá v ruce kámen, tak nějak jsem si ho spojila s tím nebezpečným tajemstvím, které nám slibují v anotaci. V tom mě postupně utvrzoval další vývoj událostí - vyprávění o Moři plamenů. Když přistoupím na tu kletbu, počítala jsem si, kdy bude 200 let a kdy ho vyndají a automaticky jsem si říkala, že to tak nějak bude působit plošně, když ho nevlastní jeden člověk, ale taky jsem to hned brala, že si všechny ty hrůzy na sebe vlastně Francie přivolá sama. Podobnou myšlenku tam potom dál rozvíjí i tatínek Marie. Myšlenka 4 kamenů, tří falešných a jednoho pravého, se mi líbila. Samozřejmě pořád může dojít k překvapení, ale tak nějak všichni doufáme, věříme, je nám jasné, že to je s největší pravděpodobností ten, který donesli do Saint-Malo (které jsem si mimochodem hrozně zamilovala!). Ale uvidíme, třeba vše bude jinak a ty tragédie, které si tatínek s tím kamenem spojoval nakonec opravdu budou jen přirozeným sledem událostí a kletbou to bylo jednodušší na něco hodit. Každopádně von Rumpel mě vytáčí, jeho praktiky v muzeu a závěr poslední části, kterou jsem teď přečetla - no potřebuju pokračovat dál.
Osud tatínka je děsivý, celkově ta situace s voňavkářem, co viděl a jak ho nejspíš pozoroval a on si to i uvědomoval, to nemohlo dopadnout dobře, zvlášť, když tam v roce 1944 nevystupuje.
S Marie-Laure soucítím a zároveň obdivuju její kuráž, jak se na začátku všechno učila, jak jí tatínek neustále trénoval a ta vytvořená města pro lepší orientaci, různé hlavolamy, to se mi moc líbilo.
Wernerova část mi z počátku přišla nijaká, pořád jsem čekala, kdy se to vyvine tam, kam všichni čekáme. Nevěděla jsem, že bude mít sestru a je pro mě nepředstavitelné, že ji v sirotčinci vlastně nechal, to muselo být taky hrozné pro oba. Vypadá to ale, že je v pořádku, tak snad se o ní taky ještě něco dozvíme.
Byla jsem ráda i za řadu propojení, třeba když Marie-Laure viděla u prastrýce to rádio a na základě vysvětlení jsme vlastně došli k tomu, že to byla stanice, kterou Werner poslouchal se svojí sestrou.
Výcvik ze strany Němců a celkově ty kapitoly s Wernerem spíše až ke konci této části jsou fakt šílený, to jejich přesvědčení, praktiky, není mi z toho dobře, jako nikdy, když čtu podobný typ literatury.
Knížka, jak jsem psala, se čte krásně, nejdřív to bylo trochu pomalé, ale tak nějak kolem té 200 stránky mě to chytlo a jsem dost zvědavá. Kde jsou všichni z domu číslo 4, našli to rádio, proto je strýček někde zamčený, co se stalo s tatínkem a s paní Manecovou? Je Moře plamenů pravé? Jak se o něm dozvěděl von Rumpel a co udělá v domě číslo 4? A kdy dojde k tomu setkání
Asi jsem na spoustu věcí, co jsem chtěla, zapomněla, třeba pak v reakci na někoho dalšího.
Občas si při čtení vzpomenu na knížku Nezaplatitelný, kde hledali Raffaelův obraz Portrét mladíka, souviselo to taky s řáděním Němců v době druhé světové, jak kradli obrazy, jak měl Hitler představu o obrovském muzeu a podobně.

Takže najprv musim upozorniť, že reagujrm z mobilu a vopred ma mrzia všetky chyby, ktoré budem mat v texte. Ale momentálne som bez počítača a chcem napísať svoje myšlienky bezprostredne po docitani prvej vasti.
Svetla ktera nevidime je kniha na ktorú som narazala skoro všade, všetci ju chvália aká je dobrá a tak som si pobedala, že si ju precitam aj ja. Takú dobrú knihu si predsa nemozem nechať ujsť. Preto som bola rada, keď táto kniha vyhrala v hlasovaní o knihu mesiaca, takze je tu super možnosť o nej aj diskutovať. Taiz som si rezervovala v kniznici a čakala a čakala a čakala.....cakala som fakt dlho takže sa ku mne dostala až koncom apríla. Takže píšem svoju reakciu zase raz po termíne, ak to už sa u mňa stáva zvykom.
Musim sa priznať, že som anotaciu necitala, jedine co som o tej knihe vedela predtým ako som ju začala čítať je, že je to kniha idohravajuca sa počas vojny a točí sa okolo jedného slepého dievcatka, ktorému otec vytvoril repliku mesta v ktorom žije. Striedajú sa tu dve postavy a viaceré casove a dejové linie. Kapitoly sú krátke a vďaka nim dej ubieha veľmi rýchlo alebo aspoň ja mam ten pocit. Dve hlavne postavy ktoré sú kazda ina. Zatiaľ to vyzera ze ich nič nespaja a nič nemajú spolocne ale už zaciatok knihy nas nechava tusit že sa obaja ocitnz v rovnakom meste. Jedine co sa dozvieme je detail o rozhlasovom vysielani, ktoré vysielalstryko od Marie-L. a Weber do sestrou vo pocuval. Kniha je napisana veľmi dobre ale môj pocit je, že autor nejde vôbec do hĺbky ale len klze po povrchu. Zatiaľ som si nedokazala vytvoriť žiadny blizai vzťah s ani s jednou z postáv. Psycholoogia postáv mi príde slabšia a skôr v náznakoch, ale to je možno dôsledok krátkych kapitol. Kým sa zzijem s jednou postavou, už sme u druhej.
Musim sa ale peiznat že pri citani prvých par kapitol som mala zimomriavky. Takže je vidno, že autor vie vyvolať v citatelovi silne emocie keď chce, ale teraz píše miernejšie a to najlepšie si asi nechava na druhu polovicu knihy.
Príbeh strateneho diamantu je zaujomavy, necha nas hádať co sa s nim asi stalo, aj keď v naznakoch nam už niečo prezradil. Ja si myslím, že ten pravý ma Marie, ale nedava mi vôbec zmysel prečo by ho nechaval doma, keď to vyzeralo že sa ho chce co najskôr zbaviť. Som fakt zvedava, ako to bude ďalej pokračovať. Či sa nam jednotlivé dejové linie spoja(myslim že ano) či Marie pustia otca (dufam že ano, aj keď...) a dufam že sa ešte na scene objavi Wernerova sestra, ta mi doteraz prišla ako najrozumnejsie uvazujuca postava.

S tím vztahem k postavám s tebou úplně souhlasím, taky jsem s tím měla problém a nakonec si ho vytvořila víceméně jen k jedné, myslím, že to potom dál zmiňuju. Stejně tak máš pravdu v tom, že některé věci opravdu silně zapůsobí a některé jsou naopak jen tak zmíněny, až je to škoda. V téhle části má člověk ještě spoustu otázek, jsem zvědavá, co budeš říkat dál

Sa ti asi ťažko odpovedá, keď už presne vies ako to dopadne a nechceš mi pokaziť zazitok z vlastného odhaalenia :-) Dufam, že môj príspevok nebol veľmi chaotický a dal sa pochopiť. Predsa len som písala skôr taký volny prúd myšlienok. Každopádne ale kniha s dejom určiť zaujala a fakt ma nuti citát ďalej, teraz je to fakt napínavé ;-)

To jo, nechci samozřejmě nic prozradit, ale na druhou stranu jsem se vrátila k tomu, jak jsem sama nevěděla a co se mi zhruba honilo hlavou Přesně, knížka udržuje v napětí, člověk chce vědět, co bylo dál a v otáčení stránek víceméně napomáhají krátké kapitoly a střídání úhlů pohledu, protože tě třeba zajímá zrovna jedna postava, ale k ní se dostaneš ob kapitolu a podobně Autor to má rozhodně promyšlené a myslím, že to všechno hezky zapadne

Tak v to dufam aj ja, že to takto dopadne a nastane ten efekt Aha, tak takto to nakoniec je! Verim, že by toho Pulitzera za nejaký priemerny príbeh nedostal. Takže som fakt zvedava ako sa to vyvinie.