Led a popel - kapitoly 63 - epilog (str. 207-281)

Toto vlákno prosím navštivte v případě, že máte přečtenou celou knihu. Nic z událostí popsaných v knize, co zde lidé napíšou nebude považováno za spoiler. Piště cokoli vás napadne a čekejte na odezvu ostatních. Příjemnou zábavu!

Včera brzo ráno jsem dočetla, musela jsem vědět, jak to dopadne.

Celkově určitě musím vyzdvihnout prokládání příběhu vzpomínkami, to se mi moc líbilo, člověk si i utvářel určitý obraz o tom, co se stalo. Bála jsem se, že za to bude moci Lina, že se dostali na seznam, ale jak jsem si myslela, bylo to především kvůli pomoci příbuzným. Hodně mě překvapilo i doznání plešatce, tohle je ale těžké hodnotit, věřím, že Sověti dokázali drsně vyhrožovat a nejde vůbec přemítat nad tím, jak by se zachoval někdo jiný.
Prostředí Sibiře a představa Sovětů o tom, jak tam mají přežít, byla vážně směšná, nedokážu si představit tu zimu.
Postoj Sovětů byl hodně dobře vidět, když jim Američani přivezli zásoby, jak všechny zahnali.
Objasnila se i situace kolem Kreckého, trošku jsem si myslela, že jim někdy mohl pomoct, i když za to byl nejspíš potrestán posláním s ostatními na Sibiř. Byla jsem hrozně ráda i za toho doktora, to mě hodně překvapilo a byl to jeden ze silných momentů.
Samozřejmě hodně jsem prožívala oznámení zastřelení tatínka a následný odchod maminky, celkově potom tam ti lidé začali umírat, nemoce se přenášely, hrozné, vůbec nechápu, že to tam vlastně ty děti vydržely 12 let, to je strašlivý číslo. A když přijeli zpátky, byla tam zase další forma utlačování, nesměli o ničem mluvit, byli označeni za zločince, vzali jim jejich domovy a někdy i identitu, strašný. Určitý happy end byl alespoň pro Jonase a Linu, která se tedy nakonec setkala s Andriusem, i když happy end spíš v závorkách, kdo ví, jaký měli tihle lidé potom život.
Hodně zajímavá je i poznámka autorky, já osobně jsem příběh o osudu Litvy, Lotyšska a Estonska ještě nečetla a vlastně ani moc nevěděla, co se tam tenkrát stalo.
Knížka mě hodně dostala, prožívala jsem to a moc mě mrzí, že se Vilkasovi jako rodina už nesešli, všechny ty smrti na mě dost zapůsobily a asi ten příběh v sobě budu ještě nějakou chvilku mít.

Knihu som čítala už dávnejšie, takže ju s vami nebudem znovu čítať. Mám doma taku obrovskú kopu kníh, čo by som si chcela prečítať, že proste na to nemám vôbec čas. Čo je asi škoda, pretože to bola jedna z najlepších kníh minulého roka. Celkom ma prekvapilo, že to vydalo CooBoo, priznám sa, že po presýtenosti YA kníh, som trošku na toto nakladateľstvo zanevrela. Predsa len nie som už ich cieľová skupina (mám 28) a tie knihy sa mi nejak prestali páčiť a poslednú dobu siaham po trošku inej literatúre. V šedých tónech je ale výnimka. Je to kniha, ktorú môže čítať každý, bez ohľadu veku, a dá mu to niečo.
Je to kniha, ktorá je ideálna do tohto jesenného počasia, sedí sem názvom, atmosférou, príbehom. Človek sa tak nejak viac ponorí do príbehu a prežije si ho úplne do hĺbky. Navyše tým, že to vyšlo v CooBoo sa to dostane aj k mladým ľuďom, ktorí by normálne po takejto drsnej tematike určite nesiahli.
Je to vynikajúca kniha, so silným príbehom a neskutočne odhodlanou postavou, ktorá sa nenechá zlomiť ničím a nikým. Tiež by som chcela byť taká silná, ale sama seba si v jej koži absolútne neviem predstaviť, a som fakt rada, že ani nemusím. Sú hrôzy minulosti, ktoré tam dúfam zostanú a už sa nikdy nebudú opakovať.
Ako som povedala ide o veľmi silný príbeh a veľmi pútavé spracovanie. Autorka tam nemá hluché miesta a mňa kniha ako čitateľa neskutočne pohltila. Síce mám pocit, že miestami sa krotila, aby to jej čitatelia zvládli, popisy hrôz boli veľmi reálne a ja som to neskutočne prežívala. Je to drsné čítanie a nie každý to zvládne. Verím ale že po tejto knihe siahne čo najviac ľudí, fakt stojí za to!

To musím přiznat, že jsem taky dlouho nějak nevěděla, že to vydalo CooBoo, vůbec bych to nějak nepřiřadila k tomu nakladatelství, i když teď i po vydání Verity mi to tak nepřijde Taky už mám YA spíše jako odlehčenou četbu a jinak sahám po knížkách jiných, ale ráda se k nim vracím a přečtu si nový příběh. Každopádně V šedých tónech lehké čtení rozhodně není, a jak píšeš, hodí se i tím počasím, já byla zalezlá pod dekou a úplně na mě doléhala ta neustálá zima, kterou hrdinové trpěli.
Jsem ráda, že ta knížka takhle opravdu silně působí a není to jen nějaký můj přehnaný pocit.

Ja si myslím, že to nie je len tvoj pocit. Na každého normálne cítiaceho človeka podo mňa pôsobí táto kniha stiesnene. To je podľa mňa jej cieľom, vyvolať diskusiu, prinútiť ľudí sa na chvíľu zastaviť a popremyslat nad niecim, co je síce už dávno minulosťou, ale odkaz týchto hroz je stle veľmi živý. Veľa ľudí by najradšej na tieto veci zabudlo, ale keďže historia ma takú zlú vlastnost, že sa zvykne opakovať, tak treba to mať na pamäti, aby sa to už nikdy viac nestalo. A to si myslím, že táto kniha skvelo splnila. Navyše priniesla tuto tematiku medzi mladých ľudí, ktorí sa väčšinou o tieto veci nezujimaju a za to ma u mňa autork jedno obrovske plus.
A ešte odbocim k CooBoo, nakladateľstvo sa musí riadiť záujmom citatelov a mam pocit že nie sme jedine, kto už je presýtený všetkými tými YA, co sú aj tak hrozne podobne a preto začína vydávať zaujimavejsie tituly, ako je napríklad Verity, o ktorej si chcem urobiť vlastný názor. Asi dam CooBoo ďalšiu šancu a uvidím.

Máš pravdu, o tomhle a o spoustě dalších hrůzách by se vědět mělo a tohle je jedna z forem, jak to dostat i mezi mladé lidi, protože knížka je přes své téma napsaná tak lehce, že se opravdu čte skoro sama.
Verity jsem ještě nečetla, jsem na to taky moc zvědavá.

Poslední část dočtena a jak jsem přiznala už Terce, musela jsem při ranní cestě do práce přestat číst a posledních pár kapitol si nechat na jindy, protože jsem cítila, že bych to v tu chvíli obrečela a nechtěla jsem přijít do práce celá zdrchaná. Každopádně při cestě domů jsem nevydržela a sfoukla posledních pár nejnapjatějších stran.
Jak jsem už předestřela v předchozí části, očekávala jsem, že se maminka nějak sblížila s Kreckým a odhadla jsem ho dobře a jsem za to moc ráda. Je na tom vidět, že nelze házet všechny do jednoho pytle a že každý prostě jen dělá co může, aby přežil a i když ne vždycky souhlasí se stranou, na kterou se staví, pud sebezáchovy je silná čarodějka. Skončilo to s ním zřejmě špatně, ale svou poslední oběť nepoložil nadarmo.
Návrat do vlaku musel být jako noční můře, stejně tak zjitřené naděje za lepší zítřky, které pochopitelně nenastaly.
Po bídných podmínkách v táboře Litevci poznávají, že může být ještě hůř a Sibiř byla mrazivá i skrz stránky knihy. Vůbec si nedovedu představit, jaká hrůza to musel být. Jakou nenávist museli cítit, do jakého zoufalství se museli propadat a jaká apatie na ně musela dolehnout. Neustálá zima, nulové hygienické podmínky, nulové zázemí, domov stlučený z odpadků, které zbyly po Sovětech, vši, nemoci, hlad. Hrůza, děs...fakt je mi z toho šíleně smutno. Pomyšlení, že jde sice o fikci, ale založenou na skutečných vzpomínkách pamětníků mě bolí u srdce a prostě nechápu, jak to tam někdo mohl přežít a úplně se nenechat zlomit.
Vysvětlení pro deportaci Lininy rodiny už bylo celke odhadnutelné, ale zde jsme se konečně dozvěděli, jak to vlastně bylo.
Zprávu o smrti otce jsem čekala od samého začátku. Jsem ráda, že měl možnost říct ve vlaku před jejich úplným rozdělením poslední laskavá slova a že se s nimi stihl tak nějak rozloučit, protože už se podle očekávání neshledali.
Maminčina smrt mě zasáhla hodně. Právě před kritickou kapitolou jsem musela čtení přerušit, protože mě to neskutečně rozrušilo.
Když se najednou děti po takové době strádání nakonec přece jen staly sirotky, málem jsem to oplakala.
Kurděje jsou naprosto děsivé a když Jonas znovu onemocněl, už jsem ani nedoufala...
Zajímavé je, že Lina pořád ostatní oslovovala přezdívkami a asi ani neznala skutečná jména.
Příjezd doktora a celá záchrana byla více než potřebná a celkem mě udivilo, že to byl jediný skutečně pravdivý aspekt příběhu. Zrovna to mi připadalo jak vytažené z nějakého amerického filmu. Ale byla jsem samozřejmě vděčná, že se to stalo.
Lina se shledala s Andriusem, Jonas se po bídném dětství v táboře navrátil do "normálního života" a vlastně to dopadlo "celkem dobře". Bylo to trochu jako z bláta do louže, ale i když se s nimi zacházelo jako se zločinci, snad už aspoň tolik nestrádali po fyzické stránce a měli stále jeden druhého.

Jsem strašně moc ráda, že jsem si knížku po takové době, co ji mám doma, přečetla. Četla se naprosto skvěle a to i s ohledem na to, že to nebylo vůbec jednoduché čtení.

Terka: Vůbec si netroufám odhadovat, jak bych se chovala já, ale spíš bych byla srab a podvolila se a chránila zejména svou rodinu a nejbližší a osud cizích lidí by pro mě neznamenal tolik....ale těžko říct...
12 let je šílené. V knížce jsme "prožili" asi jen zlomek, na Sibiři byli sotva půlrok, pokud se nemýlím (polární noc) a jestli pak měli trochu víc jídla a oblečení, tak to sice bylo pěkně na hovno, ale dalo se to asi už ze zdravotního hlediska přežít.
Taky jsem vůbec netušila, jak si stála Litva a jsem ráda, za ten epilog a konečnou krátkou historickou přednášku.
crwrcek:
Mně ani nepřekvapilo, že to vydalo CooBoo. Tak nějak jsem to věděla od začátku a prostě to brala jako fakt Taky jsem už na jejich knihy asi trochu stará, ale občas si nějakou ještě na odpočinek s chutí přečtu Taky mě to hodně pohltilo a i přes všechno taky cítím, že to bylo ještě celkem mírně popsáno. Určitě to bylo stravitelnější i díky mladé vypravěčce (tohle jsem si jako poznámku k recenzi poznamenala hned na prvních stránkách). A taky je to psané pro Americké publikum, takže si myslím, že to je i s ohledem na to.

O historii se normálně nezajímám, ale tyhle momenty je zkrátka třeba si připomínat a když existuje beletritické zpracování a ještě takhle dobré, je to supr.
Nemyslím si, že je úplně vyloučeno, že se bude historie opakovat, ale nebudu pesimista.
Jsem z té knížky docela zasmušilá a taky si ji budu dlouho pamatovat.

Verity mě také láká, ale asi ji nebudu číst hned, neboť by toho na mě bylo trochu moc.

Díky holky, že jste se do čtení a diskuze zapojily

Při čtení tvých příspěvků se mi to úplně vrací, pocity z toho všeho mám stejné, smrt maminky mě zasáhla hodně, a když jsem se vrátila k tomu poslednímu shledání s otcem, je to strašlivé, přijde mi to šílené i takhle skrze stránky, skrze fiktivní příběh a vůbec si nedokážu představit, jaké je to ve skutečnosti a ani nechci, láme mi to srdce úplně maximálně.
Doufám ve více takových příběhů pro čtenáře všech generací, tohle je hodně důležité neustále mít na paměti, víme, jaká historie umí být, děsí mě na to jen pomyslet.

Já jsem se snažila úplně maximálně od všeho oprostit. Kdybych si představovala, jaké to je, tak bych se úplně totálně zhroutila. To prostě ne.
Taky mě to děsí, je potřeba o tom číst a určitě tahle kniha nebyla poslední na toto téma